V tom, že bych ráda přijala dítě z dětského
domova do péče jsem měla tak nějak jasno už od šestnácti, kdy jsem
potkala skupinku těchto dětí v Adršpaškých skalách a jedno z dítek se mi
vrylo do paměti. Na dvanáct let jsem toto rozhodnutí uložila do tajné
truhly mých „budoucích cílů a přání“. Její otevření pro mě bylo zcela
přirozenou součástí mého (tedy našeho) života. V podstatě jako si jít
vyčistit zuby před spaním. Tedy téměř. Proto, když jsme později přijali
do péče malého Pavlíka, nechápala jsem, že to nechápou ostatní. Že je to
pro ně zcela nepochopitelná věc. Jako bychom si do panelákového dva
plus jedna stěhovali slona.
Jak jste na to přišli? Co vás k tomu vede? Vy nemůžete mít vlastní
děti? Můžete? Tak proč je nemáte? A budete je mít? … Já jsem na tyto
otázky neuměla a neumím odpovědět. Protože prostě takhle to chceme, tak
to cítíme a tak jsme se rozhodli. Možná alespoň částečnou odpovědí je
to, co se odehrávalo před našim definitivním rozhodnutím.
Před osmi lety jsme do širší rodiny
přijali pětiletého Míšu a o pár let později jedenáctiletou Andrejku.
Nebylo a není to s nimi jednoduché, ale zároveň jsou to fajn děcka. Tedy
teď už pořádní puberťáci, s kterými jsem se to rozhodla loni po
vánocích risknout a z rodného města je s sebou dovezla do matičky Prahy
na třídenní návštěvu. Upřímně to byla chvílemi dost katastrofa. Když
nebyl ofrněný Michal, nafoukla pusu Andrea a naopak. Z muzea čokolády je
zajímala hlavně prodejna bonbónů, procházka po Petříně byla utrpením.
Zato v muzeu mučících nástrojů by vydrželi hodiny. Když jsme je
předávali po třech dnech jejich nebohé matce, přepadala nás euforie z
nadšení. Doma jsme oba upadli do postele a byli rádi, že máme jen dvě
kočky.
Za pár dní jsme se ze všeho vyspali a
vraceli se k těm pozitivním okamžikům a tak nějak dookola řešili jak to
vlastně s těmi dětmi z dětských domovů je. Já začala skupovat v
knihkupectví knížky a číst příběhy lidí, kteří nějaké přijaté děti mají
nebo měli, a za pár měsíců jsem opatrně přednesla tuto možnost
partnerovi. K mému velkému údivu souhlasil a tak jsem zase chvíli
nechávala uzrát ten šok z jeho souhlasu a do toho jsme začali vyplňovat
dotazníky a zamýšlet se, jaké by vlastně dítě mělo či nemělo být. Na co
bychom si troufli, a na co už ne (stejně jsme pak v průběhu roku naši
toleranci ještě rozšiřovali). K některým rozhodnutím člověk dochází
pomaleji, potřebuje je nechat uzrát. A pak jsme se školili a chodili po
úřadech a četli knihy a povídali si o tom a zdálo se nám to jako
věčnost, to čekání. Nakonec to šlo ráz naráz a my se jeli podívat na
malého Pavlíka do kojeneckého ústavu a bylo to dítě, o kterém se nám ani
nezdálo.
Už měsíc usíná v novém domově a i
když to je chvílemi náročné, tak se žádná dramata zatím neodehrávají. A
my od okolí posloucháme slova chvály a uznání. O tom, jak jsme obětaví a
jak nás obdivují. A já to opět nechápu a pokaždé tápu co mám odpovědět,
jak reagovat. Máme doma úžasně krásného kluka, má všechno co má mít a
nic navíc a já si říkám, jestli bych sklízela slova obdivu i v případě,
že bych ho sama porodila.
Žádné komentáře:
Okomentovat