Jak jste na to přišli? Co vás k tomu vede? Vy nemůžete mít vlastní děti? Můžete? Tak proč je nemáte? A budete je mít? … Já jsem na tyto otázky neuměla a neumím odpovědět. Protože prostě takhle to chceme, tak to cítíme a tak jsme se rozhodli. Možná alespoň částečnou odpovědí je to, co se odehrávalo před našim definitivním rozhodnutím.
     Před osmi lety jsme do širší rodiny přijali pětiletého Míšu a o pár let později jedenáctiletou Andrejku. Nebylo a není to s nimi jednoduché, ale zároveň jsou to fajn děcka. Tedy teď už pořádní puberťáci, s kterými jsem se to rozhodla loni po vánocích risknout a z rodného města je s sebou dovezla do matičky Prahy na třídenní návštěvu. Upřímně to byla chvílemi dost katastrofa. Když nebyl ofrněný Michal, nafoukla pusu Andrea a naopak. Z muzea čokolády je zajímala hlavně prodejna bonbónů, procházka po Petříně byla utrpením. Zato v muzeu mučících nástrojů by vydrželi hodiny. Když jsme je předávali po třech dnech jejich nebohé matce, přepadala nás euforie z nadšení. Doma jsme oba upadli do postele a byli rádi, že máme jen dvě kočky.
     Za pár dní jsme se ze všeho vyspali a vraceli se k těm pozitivním okamžikům a tak nějak dookola řešili jak to vlastně s těmi dětmi z dětských domovů je. Já začala skupovat v knihkupectví knížky a číst příběhy lidí, kteří nějaké přijaté děti mají nebo měli, a za pár měsíců jsem opatrně přednesla tuto možnost partnerovi. K mému velkému údivu souhlasil a tak jsem zase chvíli nechávala uzrát ten šok z jeho souhlasu a do toho jsme začali vyplňovat dotazníky a zamýšlet se, jaké by vlastně dítě mělo či nemělo být. Na co bychom si troufli, a na co už ne (stejně jsme pak v průběhu roku naši toleranci ještě rozšiřovali). K některým rozhodnutím člověk dochází pomaleji, potřebuje je nechat uzrát. A pak jsme se školili a chodili po úřadech a četli knihy a povídali si o tom a zdálo se nám to jako věčnost, to čekání. Nakonec to šlo ráz naráz a my se jeli podívat na malého Pavlíka do kojeneckého ústavu a bylo to dítě, o kterém se nám ani nezdálo.
     Už měsíc usíná v novém domově a i když to je chvílemi náročné, tak se žádná dramata zatím neodehrávají. A my od okolí posloucháme slova chvály a uznání. O tom, jak jsme obětaví a jak nás obdivují. A já to opět nechápu a pokaždé tápu co mám odpovědět, jak reagovat. Máme doma úžasně krásného kluka, má všechno co má mít a nic navíc a já si říkám, jestli bych sklízela slova obdivu i v případě, že bych ho sama porodila.