Když jsem se dozvěděla, že se stanu brzy mámou,
začala jsem řešit svůj „největší“ nedostatek, který mě trápí už léta,
ale doposud to nebylo tak akutní. Mohla jsem s ním žít, ale nyní? Je jím
zpěv. Vždycky jsem milovala hudbu a jako malá chtěla být slavnou
zpěvačkou, ostatně jako každá druhá princezna. Avšak nebylo mi dáno a
jediné co mě utěšovalo byl fakt, že nepotřebuji chodit do kurzu
sebeobrany, jelikož jsem si byla vždy jista, že pokud mě někdo přepadne a
já začnu „zpívat“, tak dotyčný raději uteče. Nechtěla jsem, aby mé dítě
mělo v noci noční můry, ale aby ho můj zpěv ukonejšil a zdálo se mu
něco úžasného.
Začala jsem tedy intenzivně řešit co s tím. Dokonce jsem si na
internetu vyhledala několik učitelů zpěvu. Projížděla youtube a hledala
dětské písničky. Zkoušela trénovat pomocí karaoke a čím dál tím víc
propadala beznaději. Já vlastně ani žádné dětské ukolébavky neznám..
Řešila jsem to ve vlnách. Tak nějak
to samo přicházelo a odcházelo a čas plynul a pak se to stalo.Ukládala
jsem malého do postýlky, vedle něj už řval malý František a Péťa
vypadal, že se hodlá přidat. A to byl ten pravý čas na písničku. Prostě
teď to mělo přijít a já jí neměla připravenou.
Budu špatná máma, blesklo mi hlavou a
potom jsem si vzpomněla na Jarka Nohavicu, kterého jsem tak často v
dětství slýchávala a kdykoliv slyším jeho Kometu nebo Darmoděje, vidím
malou blonďatou holčičku jak se zaujetím poslouchá. A tak jsem spustila o
tom, co spatřil kometu a chtěl jí osahat, ale marnost ho vysvlékla
celého donaha... Prostě text pro děti jak se patří. A František se celý
rozzářil, Péťa napjatě koukal co přijde a začal také něco pobrukovat a
já si říkala, že ten můj zpěv zas tak hroznej není a že je vlastně úplně
jedno o čem to celé je a jestli by mi davy tleskaly či pískaly. Jim se
to líbí a jen na tom v tu chvíli záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat