Ano je to tak. Prošli jsme kurzy,
prošli jsem psychotesty, dokonce jsme byli shledání jako ideální
pár a ideální žadatelé. A přesto všechno se to stalo. Jsme
špatnými pěstouny. Ideálně se mělo Slunce točit kolem Země a
je tomu jinak. Snad nebudeme upáleni na hranici.
Když jsme si P. odváželi domů,
ředitelka kojeneckého ústavu se se mnou rozloučila slovy: „vy
stejně nejste na pěstounskou péči stavěná. Vy jste na adopci.
Nemyslíte? „ Nemyslela jsem. Teď už vím. Že měla pravdu.
Díky poslednímu pudu sebezáchovy si
stále držím malinko odstup a nemůžu tedy vztah mezi mnou a P.
nazvat nepodmíněnou láskou. Neodevzdala jsem se mu celá. Stále
se držím a boj mezi hlavou a srdcem je to těžký. Stále je tam
prázdná skulinka. Nejsem tedy dobrá máma, protože ta přece
miluje své dítě bezmezně (nebo ne?) a zároveň jsem špatný
pěstoun. Tedy alespoň podle metodického plánu.
A proč? Těch protože je spousta.
Třeba protože mám P. ráda víc než bych měla. Protože nám
říká mámo a táto. Protože jsem ráda, že se jeho biologičtí
rodiče nezajímají. Protože je jen málo dní v měsíci, kdy bych
nepřemýšlela nad tím, co by bylo, kdyby si ho vzali zpátky a jak
hrozné by to bylo. Protože o něm nemluvím jako o svém
pěstouněti, ale jako o svém synovi, ačkoliv podle zákona mým
synem není a možná nikdy nebude. Protože zastávám názor svého
dědy, že rodičem není ten, kdo dítě zplodí a přivede na tento
svět, ale ten, kdo jej vychová. Protože bych ho asi nikdy zpět
nedala...
Jsem ráda, že ho máme, ale upřímně
bych do toho asi už nikdy nešla. Myslím do pěstounské péče.
Člověk si může myslet jak to zvládne, jak si ten odstup vydrží
udržet, jak si dokáže nastavit hranice. A buď se tak stane a
nebo zjistí, že se spletl. Že na tohle nemá, ačkoliv se
domníval, že ano. No jo, někdy lepší nemyslet. Ale popel si na
hlavu sypat nebudu. Jsem vlastně ráda, že jsem se spletla. Že
jsem taková jaká jsem. Naopak budu doufat, že i ta prázdná
skulinka se jednou zaplní. Že si to dovolím. Že to dovolím jemu.
Žádné komentáře:
Okomentovat