Tedy telefon. Zrovna jsem se povalovala na terase a nechala se ovívat větříkem, zatímco v Čechách sněžilo. No nic..
Takže zazvonil telefon, paní z Magistrátu mi řekla co jsem už "věděla", domluvily jsme se na schůzce a bylo to.
Po příjezdu do Čech jsme vyrazili na Magoš. Já jsem si nesla v kabelce malého pleteného zajíčka. Honza si opět ťukal na čelo. Já ale věděla, že malýho uvidíme ještě v ten den. Taky že jo...
Nejdřív jsme se dozvěděli o P. všechny podrobnosti. Tedy alespoň ty, které měl úřad k dispozici. Kdo je otec, kdo je matka, jak to má malý se zdravím atd. No a pak foto. A bylo téměř jasno. Protože nevzít si tohle krásné dítě, to bychom byli padlí na hlavu.
Otázka, zda chceme malého vidět hned mě potěšila. Jelo se do kojeneckého ústavu. Celí nervozní jsme vešli do herničky, kde P. seděl na zemi a vystrašeně koukal. Přemýšlel, zda začít řvát, nebo ne. Zvažoval to dobrých deset minut, ale posazení na Honzův klín rozhodlo. Řev hoden paviána. A tak jsme se ho rozhodli netrápit a od poklonkovali se. A za dva dny přišli znovu a pak znovu, téměř obden a po pár návštěvách se už ani toho Honzy nebál. A tak jsme tam chodili měsíc. Ale už ten první den jsme volali na Magistrát, že P. rozhodně chceme. Nebylo co řešit. Tedy bylo. Byrokracii...
Žádné komentáře:
Okomentovat