úterý 21. října 2014

Jsem špatný pěstoun


      Ano je to tak. Prošli jsme kurzy, prošli jsem psychotesty, dokonce jsme byli shledání jako ideální pár a ideální žadatelé. A přesto všechno se to stalo. Jsme špatnými pěstouny. Ideálně se mělo Slunce točit kolem Země a je tomu jinak. Snad nebudeme upáleni na hranici.
Když jsme si P. odváželi domů, ředitelka kojeneckého ústavu se se mnou rozloučila slovy: „vy stejně nejste na pěstounskou péči stavěná. Vy jste na adopci. Nemyslíte? „ Nemyslela jsem. Teď už vím. Že měla pravdu.
      Díky poslednímu pudu sebezáchovy si stále držím malinko odstup a nemůžu tedy vztah mezi mnou a P. nazvat nepodmíněnou láskou. Neodevzdala jsem se mu celá. Stále se držím a boj mezi hlavou a srdcem je to těžký. Stále je tam prázdná skulinka. Nejsem tedy dobrá máma, protože ta přece miluje své dítě bezmezně (nebo ne?) a zároveň jsem špatný pěstoun. Tedy alespoň podle metodického plánu.
      A proč? Těch protože je spousta. Třeba protože mám P. ráda víc než bych měla. Protože nám říká mámo a táto. Protože jsem ráda, že se jeho biologičtí rodiče nezajímají. Protože je jen málo dní v měsíci, kdy bych nepřemýšlela nad tím, co by bylo, kdyby si ho vzali zpátky a jak hrozné by to bylo. Protože o něm nemluvím jako o svém pěstouněti, ale jako o svém synovi, ačkoliv podle zákona mým synem není a možná nikdy nebude. Protože zastávám názor svého dědy, že rodičem není ten, kdo dítě zplodí a přivede na tento svět, ale ten, kdo jej vychová. Protože bych ho asi nikdy zpět nedala...
      Jsem ráda, že ho máme, ale upřímně bych do toho asi už nikdy nešla. Myslím do pěstounské péče. Člověk si může myslet jak to zvládne, jak si ten odstup vydrží udržet, jak si dokáže nastavit hranice. A buď se tak stane a nebo zjistí, že se spletl. Že na tohle nemá, ačkoliv se domníval, že ano. No jo, někdy lepší nemyslet. Ale popel si na hlavu sypat nebudu. Jsem vlastně ráda, že jsem se spletla. Že jsem taková jaká jsem. Naopak budu doufat, že i ta prázdná skulinka se jednou zaplní. Že si to dovolím. Že to dovolím jemu.


úterý 14. října 2014

Máš má ovečko...

     Když jsem se dozvěděla, že se stanu brzy mámou, začala jsem řešit svůj „největší“ nedostatek, který mě trápí už léta, ale doposud to nebylo tak akutní. Mohla jsem s ním žít, ale nyní? Je jím zpěv. Vždycky jsem milovala hudbu a jako malá chtěla být slavnou zpěvačkou, ostatně jako každá druhá princezna. Avšak nebylo mi dáno a jediné co mě utěšovalo byl fakt, že nepotřebuji chodit do kurzu sebeobrany, jelikož jsem si byla vždy jista, že pokud mě někdo přepadne a já začnu „zpívat“, tak dotyčný raději uteče. Nechtěla jsem, aby mé dítě mělo v noci noční můry, ale aby ho můj zpěv ukonejšil a zdálo se mu něco úžasného.
     Začala jsem tedy intenzivně řešit co s tím. Dokonce jsem si na internetu vyhledala několik učitelů zpěvu. Projížděla youtube a hledala dětské písničky. Zkoušela trénovat pomocí karaoke a čím dál tím víc propadala beznaději. Já vlastně ani žádné dětské ukolébavky neznám..
     Řešila jsem to ve vlnách. Tak nějak to samo přicházelo a odcházelo a čas plynul a pak se to stalo.Ukládala jsem malého do postýlky, vedle něj už řval malý František a Péťa vypadal, že se hodlá přidat. A to byl ten pravý čas na písničku. Prostě teď to mělo přijít a já jí neměla připravenou.
     Budu špatná máma, blesklo mi hlavou a potom jsem si vzpomněla na Jarka Nohavicu, kterého jsem tak často v dětství slýchávala a kdykoliv slyším jeho Kometu nebo Darmoděje, vidím malou blonďatou holčičku jak se zaujetím poslouchá. A tak jsem spustila o tom, co spatřil kometu a chtěl jí osahat, ale marnost ho vysvlékla celého donaha... Prostě text pro děti jak se patří. A František se celý rozzářil, Péťa napjatě koukal co přijde a začal také něco pobrukovat a já si říkala, že ten můj zpěv zas tak hroznej není a že je vlastně úplně jedno o čem to celé je a jestli by mi davy tleskaly či pískaly. Jim se to líbí a jen na tom v tu chvíli záleží.

Nepochopení, obdiv a pěstounství

      V tom, že bych ráda přijala dítě z dětského domova do péče jsem měla tak nějak jasno už od šestnácti, kdy jsem potkala skupinku těchto dětí v Adršpaškých skalách a jedno z dítek se mi vrylo do paměti. Na dvanáct let jsem toto rozhodnutí uložila do tajné truhly mých „budoucích cílů a přání“. Její otevření pro mě bylo zcela přirozenou součástí mého (tedy našeho) života. V podstatě jako si jít vyčistit zuby před spaním. Tedy téměř. Proto, když jsme později přijali do péče malého Pavlíka, nechápala jsem, že to nechápou ostatní. Že je to pro ně zcela nepochopitelná věc. Jako bychom si do panelákového dva plus jedna stěhovali slona.
     Jak jste na to přišli? Co vás k tomu vede? Vy nemůžete mít vlastní děti? Můžete? Tak proč je nemáte? A budete je mít? … Já jsem na tyto otázky neuměla a neumím odpovědět. Protože prostě takhle to chceme, tak to cítíme a tak jsme se rozhodli. Možná alespoň částečnou odpovědí je to, co se odehrávalo před našim definitivním rozhodnutím.
     Před osmi lety jsme do širší rodiny přijali pětiletého Míšu a o pár let později jedenáctiletou Andrejku. Nebylo a není to s nimi jednoduché, ale zároveň jsou to fajn děcka. Tedy teď už pořádní puberťáci, s kterými jsem se to rozhodla loni po vánocích risknout a z rodného města je s sebou dovezla do matičky Prahy na třídenní návštěvu. Upřímně to byla chvílemi dost katastrofa. Když nebyl ofrněný Michal, nafoukla pusu Andrea a naopak. Z muzea čokolády je zajímala hlavně prodejna bonbónů, procházka po Petříně byla utrpením. Zato v muzeu mučících nástrojů by vydrželi hodiny. Když jsme je předávali po třech dnech jejich nebohé matce, přepadala nás euforie z nadšení. Doma jsme oba upadli do postele a byli rádi, že máme jen dvě kočky.
     Za pár dní jsme se ze všeho vyspali a vraceli se k těm pozitivním okamžikům a tak nějak dookola řešili jak to vlastně s těmi dětmi z dětských domovů je. Já začala skupovat v knihkupectví knížky a číst příběhy lidí, kteří nějaké přijaté děti mají nebo měli, a za pár měsíců jsem opatrně přednesla tuto možnost partnerovi. K mému velkému údivu souhlasil a tak jsem zase chvíli nechávala uzrát ten šok z jeho souhlasu a do toho jsme začali vyplňovat dotazníky a zamýšlet se, jaké by vlastně dítě mělo či nemělo být. Na co bychom si troufli, a na co už ne (stejně jsme pak v průběhu roku naši toleranci ještě rozšiřovali). K některým rozhodnutím člověk dochází pomaleji, potřebuje je nechat uzrát. A pak jsme se školili a chodili po úřadech a četli knihy a povídali si o tom a zdálo se nám to jako věčnost, to čekání. Nakonec to šlo ráz naráz a my se jeli podívat na malého Pavlíka do kojeneckého ústavu a bylo to dítě, o kterém se nám ani nezdálo.
     Už měsíc usíná v novém domově a i když to je chvílemi náročné, tak se žádná dramata zatím neodehrávají. A my od okolí posloucháme slova chvály a uznání. O tom, jak jsme obětaví a jak nás obdivují. A já to opět nechápu a pokaždé tápu co mám odpovědět, jak reagovat. Máme doma úžasně krásného kluka, má všechno co má mít a nic navíc a já si říkám, jestli bych sklízela slova obdivu i v případě, že bych ho sama porodila.

čtvrtek 9. října 2014

A zazvonil zvonec...

Tedy telefon. Zrovna jsem se povalovala na terase a nechala se ovívat větříkem, zatímco v Čechách sněžilo. No nic..
Takže zazvonil telefon, paní z Magistrátu mi řekla co jsem už "věděla", domluvily jsme se na schůzce a bylo to.
Po příjezdu do Čech jsme vyrazili na Magoš. Já jsem si nesla v kabelce malého pleteného zajíčka. Honza si opět ťukal na čelo. Já ale věděla, že malýho uvidíme ještě v ten den. Taky že jo...
Nejdřív jsme se dozvěděli o P. všechny podrobnosti. Tedy alespoň ty, které měl úřad k dispozici. Kdo je otec, kdo je matka, jak to má malý se zdravím atd. No a pak foto. A bylo téměř jasno. Protože nevzít si tohle krásné dítě, to bychom byli padlí na hlavu.
Otázka, zda chceme malého vidět hned mě potěšila. Jelo se do kojeneckého ústavu. Celí nervozní jsme vešli do herničky, kde P. seděl na zemi  a vystrašeně koukal. Přemýšlel, zda začít řvát, nebo ne. Zvažoval to dobrých deset minut, ale posazení na Honzův klín rozhodlo. Řev hoden paviána. A tak jsme se ho rozhodli netrápit a od poklonkovali se. A za dva dny přišli znovu a pak znovu, téměř obden a po pár návštěvách se už ani toho Honzy nebál. A tak jsme tam chodili měsíc. Ale už ten první den jsme volali na Magistrát, že P. rozhodně chceme. Nebylo co řešit. Tedy bylo. Byrokracii...

Marocký sen aneb malá věštba před "kouzelným" telefonátem


     Už po prvním snu jsem věděla, že to tak bude a bude to brzy. Dřív než jsem čekala, dřív než jsme oba čekali. Vlastně jsem to intuitivně tušila už dávno, že právě v Maroku se to stane, že se vše rozhodne, my se vrátíme a náš život bude úplně jiný než při odletu z Berlína. Jen rozum mi napovídal, že to takhle brzy přece nemůže vyjít. Nejspíš bychom měli vypnout častěji.
     Stála jsem obklopena spoustou lidí, okolo mě byly stromy a nad hlavou se tyčila skála. Vypadalo to jako nějaký přírodní amfiteátr. Lidé se postupně rozešli do všech stran a já tam zůstala stát sama. Když jsem se však rozhlédla pozorně, byl tam i on. Asi pětiletý blonďáček. Jen tak tam stál, úplně odevzdán svému osudu. Neplakal, nesmál se. Prostě tam byl a čekal, co přijde. Anebo už to věděl? Těžko říci. Přistoupila jsem k němu a zeptala se: „ Co tady děláš?.“ Načež mi trošku vyrazil dech svou dětskou upřímností a samozřejmostí s jakou to řekl: „ Maminka mě tady nechala, odešla a už se nevrátila“. Já jsem bez rozmyslu otevřela náruč, objala ho a on se proměnil v batole. Přitiskl se ke mně a už se nepustil. Našel novou mámu.
     Druhý sen mě jen ujistil v tom, že se opravdu nepletu a že je čas chvíli poslouchat co velí srdce a ne mozek.
     Šla jsem po ulici a naproti mně šel můj současný partner a za ruku držel blonďatého chlapce. „Kdo to je?“ ptám se. „ To je můj syn“ odpověděl. „Jak tvůj syn?“ Nechápala jsem to. Já jsem mu přece žádného syna neporodila. „Kam jdete?“ „Do školky, příští rok totiž půjdu do školy“ odvětil chlapec. „Tak já půjdu s vámi“ nabídla jsem se a nějak intuitivně jej vzala do náruče. Opět se proměnil v batole.
     Tím, že nám brzy zavolají z magistrátu a sdělí nám tu radostnou novinu, a to že pro nás mají vybraného malého chlapce, jsem si byla sto procentně jistá. Takže když za pár dní zazvonil telefon a ozval se v něm ženský hlas, vůbec mě to nepřekvapilo. „Vím, že vás asi překvapím, že volám tak brzy...“ Ne, věděla jsem, že budete volat, chtělo se mi dodat, ale místo toho jsem se snažila znít překvapeně. „ Vybrali jsme pro vás děťátko.“ Ano, já vím. Blonďatého, modrookého chlapce ve věku batolete. Kousla jsem se do jazyka. Mlč! Jinak si budou myslet, že jsi blázen anebo jsi někde někoho podplatila. „ Máme pro vás třinácti měsíčního chlapečka, má blonďaté vlásky, modré oči, a je moc hezký a hodný.“ Strašně se mi chtělo říct, že to už dávno všechno vím, že jsem jen čekala, až zavolají. Ale neřekla jsem nic. Jen běžné fráze o tom jak jsme rádi a že jsme na dovolené, ale hned až se vrátíme tak přijdeme a že se moc těšíme.
     Jmenuje se Pavel. Přesně tak, jak jsme se již dříve dohodli, že se bude jmenovat náš prvorozený syn. Náhoda nebo osud? Těžko říci.

Zařazení do evidence čekatelů

Po pár urgencích z mé strany jsme byli v půlce března zařazeni na čekačku. Znamenalo to, dostavit se na Magistrát a nechat se ještě jednou trošku "poprudit" :-)
Vyplnili jsme, již po třetí, formulář našich přání, ujistili jsme paní z Magistrátu, co opravdu NE a co ANO. Byli jsme chvíli přesvědčováni, že bychom mohli být tolerantnější , protože například ten pár před námi byl tedy úžasný, abychom nakonec zjistili, že jsme vlastně tolerantní dostatečně a byli jsme propuštěni.
No a teď už nezbývalo nic jiného než čekat. Doba "dodání" dítěte jeden velký otazník.
A tak jsme odjeli do Maroka, aby nám tam v půlce dubna zazvonil telefon...

Průběh přípravného kurzu v Paprsku a psychologické testy

Nakonec jsme tedy absolvovali kurz v různých skupinách. Část kurzu s žadateli o adopci a část kurzu s žadateli o krátkodobou pěstounskou péči.
Nejpoučnější na tom všem bylo to, že jsme si mohli udělat obrázek o tom, jaký rozdíl mezi těmito lidmi je. Byl to pro nás zajímavý sociologický průzkum. A my pro obě skupiny taková trošku rarita - mladý bezdětný pár chce dítě do dlouhodobé pěstounské péče. Prý se to moc často nevidí. Nevím :-)
Bohužel velká část pro nás nebyla moc záživná a zajímavá. Hlavním tématem, které se vyskytovalo v podstatě na každé "hodině" bylo to, jak říci dítěti, že je adoptované. Pro nás nepodstatná věc. Alespoň v danou chvíli. Pár věcí pro mne bylo nových, ale v podstatě šlo jen o to odsedět si tam povinné hodiny. V danou chvíli bych mnohem více ocenila sezení s lidmi, kteří již jsou náhradními rodiči. A tak jsme také učinili na vlastní pěst a setkali se ve Středisku náhradní rodinné péče s paní Janou Frantíkovou.
Součástí kurzu je i kurz první pomoci. Ten byl pro nás asi nejzajímavější částí celého školení.
Nejobtížnější část celého tohoto školící procesu byl fakt, že kurzy se konají ve všední dny a to během dne. To znamená si vzít volno v práci. Termíny kurzů se však vypisují tak měsíc, 3 týdny dopředu. Takže docela náročné pro ty, kteří pracují na směny, nebo nemají moc tolerantního šéfa.
Na závěr všeho, což bylo někdy na konci února následovaly psychotesty a pohovor s psycholožkou.
Pokud jste zdravý, normálně smýšlející člověk, není čeho se bát. Otázek je mnoho a to jak v počítači, tak na  papíře. Jde o otázky, na které je nutno odpověď pravda x nepravda, ale i otázky, na které budete odpovídat ve větách. Také různé doplňování vět apod. Otázky se v různých podobách opakují, takže nemá cenu lhát, nebo se o to pokoušet, jelikož budete stejně odhaleni. Lež má krátké nohy! No a samozřejmě budete kreslit proslulý strom :-D
My jsme v našich odpovědích byli upřímní, drželi se pravidla moc se nesnažit a nedělat ze sebe něco co nejsme. Odpovídat pravdivě a často s humorem. Po osmisté otázce to taky někdy jinak nejde. No a prošli jsme. Dokonce jsme zjistili, že jsme harmonický pár.
Pohovor u psychologa proběhl v uvolněné atmosféře. Proběhlo pár doplňujících otázek, ale vzhledem k naší harmonii nebylo co řešit :-D